Před 160 lety, 26. února 1864, se na zámku v Pacově do rodiny učitele Jana Sovy a jeho manželky Josefy narodil básník Antonín Sova. V dopoledních hodinách výročního dne uctilo Mistrovu památku Městské muzeum Antonína Sovy v Pacově drobným pietním aktem, položením věnce a zapálením svíce u jeho pomníku v Sovově parku. Stuha v barvách trikolory nese nápis: Český básník Antonín Sova.
Ve středu 28. února zazní v Komunitním centru Pacov při koncertu hudebního skladatele, kytaristy a zpěváka Slávka Klecandra a skupiny Studny samoty několik zhudebněných básní Antonína Sovy.
Městské muzeum Antonína Sovy v Pacově v současné době připravuje k vydání Sovovu sbírku Básníkovo jaro. Básníkovo jaro vyšlo poprvé v nákladu 2000 výtisků v roce 1921 v edici Aventinum nakladatelství Otokara Štorch-Mariena. Autorem kresby pro obálku byl malíř Jan Zrzavý, jemuž byl rovněž svěřen úkol typografické úpravy nevelké knížky. Dlužno připomenout, že sbírka se tehdy setkala s pozitivními ohlasy kulturní veřejnosti i literárních kritiků. Pro aktuální vydání napsal fundovaný doslov nazvaný podle poslední básně v Básníkově jaru Víra v život sovovský badatel a literární historik Mgr. Jakub Raš. Do letmo nastíněných souvislostí a myšlenkových spojení dokonale zapadá obraz Jaro ve starém sadu, který muzeu ochotně poskytnul současný vynikající krajinář zaujatý krajem a dílem Antonína Sovy, akademický malíř Jan Řeřicha (Cardamine). Reprodukce obrazu se objeví na knižní obálce (přebalu) a dost možná i uvnitř knihy: to se ukáže během grafických prací prováděných Zdeňkem Klikou.
Ze sbírky Básníkovo jaro vybíráme báseň Kraji, jenž vždycky jiný byl. Stárnoucí a nemocný básník Antonín Sova v ní melodickým veršem opěvuje krásy rodného Pacovska a vyznává se z lásky k jeho přírodě a lidu.
Kraji, jenž vždycky jiný byl
Tisíckrát jsem si představil
kraj svůj, a vždycky jiný byl.
Lesy s vyhřátou silicí,
na lukách ženy bílící
košil a rubášů plátna,
den, jenž červánky zlátna
selskou vůli táh‘
radlicí po brázdách.
Nejtmavší noci a zářivé dny
s nejpalčivějšími poledny,
sklizně těch nejúrodnějších roků,
ženy těch nejpyšnějších boků,
muže slov strohých, zrajících činy,
pevných jak rána širočiny,
děti, k nimž Panna se shýbala,
v oči by modro jim vlíbala.
Tisíckrát jsem si představil
kraj svůj a vždycky jiný byl.
Dávné dny hladu a pohřbů a moru,
vojnou vyzáblých stínů a tvorů,
třicetileté vyssátí lánů
od škadron rytířů cizích a pánů,
žebráků malomoc na trzích,
zbělené trosky po tvrzích.
Bouře jsem vídal v něm nejničivější,
větry a smrště nejfičivější,
hladové roky jak krysami
hlodaly statky a sýpkami,
k hřbitovům plnily se stezky,
těžké já náhrobní viděl jsem desky.
Tisíckrát jsem si jej představil,
kraj svůj a vždycky jiný byl.
Než mne blesk boží rozdrtí,
vrátím se v kraj svůj před smrtí.
Poslední rád tu podniknu cestu,
budu se blížit k rodnému městu.
Ke vsi, již nejraději jsem měl,
červen když zářil, hlas kukačky zněl.
Dlouho se zraku neobjevila,
ale již ve vzduchu ves má tu byla.
Od smrků vyhřátých prýštící silicí
ženy z luk uslyším, rubáš mi bílící,
z jejích žit zavoní chleba mi,
z potoka dýchne tůň rybami
a teď — docela v hlubině pod lesy
ves, jak když večer ji smutkem ověsí…
Takto ji uzřím: pochýlena
k zemi, jak padla by na kolena
v nesmírném zahloubání zbožnosti,
jako do věčna, do nesmrtelné volnosti…
Bc. Vlastimil Simota, Městské muzeum Antonína Sovy v Pacově
Foto: Zdeněk Klika